1

Téma: Čo je dobro a čo zlo. Ale naozaj objektívne!

Čo je dobro a čo zlo. Ale naozaj objektívne!


   Existujú milióny subjektívnych pohľadov na to, čo je dobré a čo zlé. Cesta k poznaniu však nevedie cez subjektívne názory ľudí! Tadiaľto vedie cesta k chaosu a zmätku!

   Avšak aj napriek divokému zmätku, vytvorenému ľuďmi okolo týchto najzákladnejších otázok ich vlastného bytia predsa len existujú určité objektívne, nazvime ich vesmírne Zákonitosti, ktoré tu boli od vekov a ktorých účinkom podlieha každý z nás. A je úplne jedno, či je kresťan, budhista, moslim, alebo neveriaci. Účinky spomínaných, objektívnych vesmírnych Zákonitostí na takéto niečo neberú žiaden zreteľ. Účinky týchto Zákonitostí jednoducho jestvujú a pôsobia!

   Ak teda chce človek naozaj objektívne spoznať, čo je dobro a čo zlo – čo je dobro a čo zlo nie podľa ľudských kritérií, ale podľa kritérií vyšších, mal by sa vynasnažiť spoznať a pochopiť spomínané, objektívne Zákonitosti, fungujúce vo stvorení.

   Kde ale nájsť ich poznanie? Pred 2000 rokmi ho priniesol Ježiš Kristus, ktorý ľuďom ukázal, akým spôsobom majú myslieť, cítiť, hovoriť a jednať tak, aby vo svojom živote žili v súlade s nimi.

   Kristus neprišiel na to, aby dal podnet k vytvoreniu cirkví, či už katolíckej, evanjelickej, pravoslávnej, alebo hocijakej inej. Prišiel preto, aby ľudí vyslovene prakticky informoval o tom, ako majú žiť. Ako majú žiť svoj život v súlade s objektívnymi Zákonmi vo stvorení. V tom spočíva podstata a zmysel jeho učenia! Ak teda je niekto členom nejakej cirkvi, ale pritom nežije v súlade so Zákonmi vo stvorení, v ničom mu to nepomôže.

   Ľudstvo dostalo od Tvorcu vesmírnych Zákonitostí veľmi dlhú časovú lehotu na to, aby ich spoznalo a naučilo sa podľa nich žiť. Život v súlade s nimi je oným hľadaným objektívnym dobrom a život v protiklade s nimi zlom! Túto základnú vec sme si mali uvedomiť a zrealizovať ju vo svojom každodennom živote. Bolo nám na to dané naozaj dostatok času a zlo, ktoré sme si sami sebe i vzájomne medzi sebou na základe neznalosti vyšších Zákonitostí spôsobovali sme mohli dokonale a vo všetkých jeho podobách prežiť na vlastnej koži. Mohli a mali sme si pri tom uvedomiť, že takto sa žiť nedá a už takto ďalej žiť nechceme. Že chceme žiť inak a lepšie!

   Každé vyučovanie a každá škola však má svoj koniec! A jedného dňa sa skončí i časový limit, určený k dobrovoľnému poznávaniu Zákonov stvorenia. Vyučovací proces bude ukončený zvýšením intenzity vesmírneho žiarenia, ktoré podporí, posilní, pozdvihne a povznesie iba tých, ktorí sa naučili žiť podľa nich. Tí, ktorí podľa týchto Zákonitostí nežijú, ktorí ich nechceli spoznávať, pretože boli príliš povrchnými, lenivými a orientovanými iba na hmotu, tí jednoducho zhoria a zahynú v zvýšenej žiare Svetla z Výšin, ktoré svojim tlakom vynúti rozhodujúcu zmenu na našej planéte. Zmenu, aká doteraz v celej histórii Zeme nemala nikdy obdobu!

   Svet bude úplne iný a žiť v ňom budú iba ľudia, ktorí dokázali celé svoje bytie, celé svoje cítenie, myslenie, reč i jednanie podriadiť Zákonom stvorenia – Zákonom Božím! Ostatní jednoducho neprežijú, lebo neznesú vysoký tlak Svetlého žiarenia, ktorý bude práve túto požiadavku tvrdo od všetkých vynucovať.

   Stručný a jasný súhrn vyšších Zákonov, ktoré nevyžadujú príslušnosť k nijakej duchovnej organizácii, ale iba život v súlade s nimi a to tam, kde sa práve nachádzame – ich stručný a jasný výklad môžete nájsť v knižke: „Zákony pre život na zemi“: http://ao-institut.cz/knihy/Zakony_.html
   
   No a pre toho, kto by chcel spoznať tieto Zákony naozaj vyčerpávajúcim spôsobom, komplexne a ucelene, pre toho je tu dielo „Vo Svetle Pravdy“. Jeho obsah i celkový jazykový prejav je prispôsobený chápavosti a vnímavosti ľudí dnešnej doby a formou, primeranou súčasnosti pojednáva presne o tých istých Zákonoch, o ktorých nám kedysi hovoril Kristus.

M.Š. spolupracovník časopisu „Pre Slovensko“
http://www.pre-slovensko.sk/

2

Re: Čo je dobro a čo zlo. Ale naozaj objektívne!

Dobro, ktoré bolí

   Nech dobro, nech iba podporujúce a povzbudzujúce dobro prúdi ku všetkým ľuďom! Takéto prianie dobra, podpory a povzbudenia ostatným nech sa stane životným krédom každého človeka. Lebo iba vtedy, keď dobro prajeme iným, môže dobro prúdiť ku nám samotným a podporovať nás. Tak tomu bolo vždy a tak tomu bude v zvlášť zosilnenej miere v nadchádzajúcom období. V období, v ktorom nás iba dobroprajnosť voči iným môže ochrániť od zla.

   Dobro! Čo je to vlastne dobro? Skutočné dobro? To  ani zďaleka nie je napĺňanie nekonečných ľudských prianí, žiadostí a túžob. Pravé dobro je len to, čo napomáha k nášmu duchovnému vzostupu. K nášmu dozrievaniu v  skutočnú osobnosť. V zrelého človeka, pre ktorého je úplnou samozrejmosťou spravodlivosť, česť, vnútorná čistota a ušľachtilosť, ústretovosť a pomáhanie iným. V tomto spočíva dobro! V tomto spočíva duchovná zrelosť! Dosiahnutie práve tejto méty je životným cieľom každého človeka.

   Jediným výstižným slovom vyjadrené, dobro znamená - dávať. Dávať a nie brať! V tejto jednoduchej kategorizácii definície dobra však žiaľ došlo medzi ľuďmi k chybnému významovému posunu, pretože dobro sa dnes u väčšiny spája s pojmom brať.

   Dobro je teda podľa nich brať! Brať, mať, získavať, vlastniť a užívať si! Práve to sa dnes považuje za dobro.

   Nie dávať! Dávať ostatným seba samého svojim spravodlivým, čestným, čistým, ušľachtilým a ústretovým jednaním. Dávať iným seba samého vo svojej ochote pomáhať im.

   Zo Zdroja všetkého Dobra, zo Zdroja Svetla však už prúdi k zemi zvýšená sila, ktorá bude v každom človeku podporovať iba to dobré. Podporovať a posilňovať iba to skutočne dobré! Ale keďže väčšina ľudí na tejto zemi vníma dobro úplne inak, úplne odlišne, ako už bolo poukázané, bude toto prúdenie zvýšenej sily Dobra väčšinou ľudí pociťované ako tiesnivý tlak. Ako bolesť. Ako úder, rozbíjajúci ich falošné, pomýlené a pokrivené predstavy o dobre.

   Prúdenie sily skutočného Dobra totiž na zemi podporí, povzbudí, posilní a povznesie iba to skutočne dobré. Iba to, čo chce dávať! Iba to bude posilnené, povzbudené a podporené.

   Všetko ostatné a všetci ostatní budú tiesnení, zraňovaní a bití dovtedy, kým sa nepodriadia a neprispôsobia tomu, čo je skutočne dobré. Alebo, ak sa budú vytrvalo odmietať podriadiť, až dovtedy, kým  nebudú zlomení, zničení a vyhladení. Kým nevymiznú všetky falošné, pokrivené a mylné ľudské predstavy o „dobre“, ktoré v skutočnosti nikdy dobrom nebolo.

   Prúdenie sily Dobra tak nakoniec zničí všetko to, čo sa za dobro iba považovalo a falošne vydávalo. Stane sa tak preto, aby skutočné dobro nakoniec zvíťazilo. Aby konečne zvíťazilo pravé dobro a spolu s ním sa zaskveli všetci ľudia, toto dobro v sebe nesúci. Ľudia čistí, ušľachtilí, čestní, spravodliví a vždy ochotní pomáhať iným.

   Každému, kto takým nie je sa preto bude zdať to, čo prichádza, ako niečo stiesňujúce, zraňujúce a bolestné. Ako úder! Ako nepochopiteľný sled úderov a rán bez konca, ktoré v ňom budú bolestné lámať jeho falošné predstavy o dobre. A človek to buď pochopí, podvolí sa a zmení sa, alebo bude zlomený. Zlomený definitívne, ako trvalá prekážka skutočného dobra.

   Áno, pre pomýlené a pokrivené predstavy ľudí o dobre, a z nich vyplývajúceho pomýleného a pokriveného jednania im prúdenie zvýšenej sily zo Zdroja Dobra spôsobí veľké utrpenie. Bude tomu tak však žiaľ, iba ich vlastnou vinou.

   Aj keď teda prichádzajúce dianie prinesie mnohým veľa bolesti, nemožno nič iného, ako radostne zvolať: Dobro tomuto svetu! Nech dobro, dobro všetko podporujúce a povzbudzujúce prúdi ku všetkým ľuďom na zemi!

http://kusvetlu.blog.cz/  v spolupráci s M.Š.

3

Re: Čo je dobro a čo zlo. Ale naozaj objektívne!

Ako sa vyhnúť utrpeniu?


   Život je nekonečnou reťazou príčin a dôsledkov. Všetko, čo nás postretne, má svoju príčinu. Možno ju hľadať v našej nedávnej, dávnejšej, alebo veľmi dávnej minulosti. A tak je to aj s utrpením, ktoré nie je nijakým dielom náhody, ale logickým a zákonitým dôsledkom príčiny, ktorú sme my samotní kedysi v minulosti zavdali. Nijaké náhody totiž nejestvujú! Osud nie je slepý! Utrpenie je dôsledkom nami vyvolanej príčiny a prichádza k nám prostredníctvom Zákona spätného pôsobenia, ktorého účinky sa dajú veľmi výstižne vyjadriť slovami: čo kto zaseje, to aj zožne. Naše utrpenie býva teda žatvou toho, čo sme siali v minulosti. Niet v tom ľubovôle, ani nespravodlivosti. Je to dianie vecné, jasné, logické a nanajvýš spravodlivé.

   A predsa človek nechce uveriť niečomu tak jednoduchému a jasnému, pretože nechce prijať plnú zodpovednosť za svoje činy. Nechce prijať fakt, že by utrpenie, ktoré ho stretá, mohlo byť naozaj spravodlivým vyvodením zodpovednosti za jeho predchádzajúce činy. Odmieta to pripustiť a radšej hovorí o náhode a slepom osude. A ten len preto, aby mohol žiť aj naďalej tak povrchne a bezmyšlienkovite, ako doposiaľ.

   Uvediem konkrétny príklad jednej reakcie na výklad podstaty ľudského utrpenia, aký bol uvedený vyššie:

   Mala som tetu, ktorá bola veľmi dobrým človekom. Na konci života však dostala rakovinu a zomierala v dosť veľkých bolestiach. Dobre som ju poznala a preto neverím, že by si niečo takéhoto bola zaslúžila. Osud nebol voči nej spravodlivý.

   Áno, na jednej strane býva teória a na druhej prax. Na jednej strane je poznanie Zákona spätného pôsobenia, na základe ktorého sa nám môže prihodiť iba to, čo sme si sami zasiali a na druhej strane je životná realita, v ktorej na nás, trebárs smrťou blízkeho človeka, utrpenie tvrdo dopadne.

   A táto silne prežívaná bolesť človeka akoby oslepí. Ak by totiž predtým aj bol teoreticky schopný prijať fakt, že Zákon spätného pôsobenia spravodlivo funguje, veľmi rýchlo ho odmieta, ak tvrdé pôsobenie tohto Zákona dopadne na neho samého, či na jeho najbližších. Ješitnosť a ego človeka jednoducho nechcú pripustiť, že by snáď on sám, alebo jeho najbližší mohli byť niekedy v minulosti až takí zlí, keď ich postihlo takéto utrpenie. Človek má totiž zvláštnu schopnosť vidieť sám seba i svojich najbližších lepších, než v skutočnosti sú. Človek je jednoducho zaujatý, čo vyjadruje aj úslovie: Bližšia košeľa, ako kabát.

   Neomylný, chladne vecný a neovplyvniteľne fungujúci Zákon spätného účinku však nepozná nijakú  osobnú zaujatosť. On pôsobí vecne a spravodlivo. A práve táto nezaujatá vecnosť a spravodlivosť sa dotýka ega a ješitnosti človeka, ktorý si myslí, že je lepší, ako v skutočnosti naozaj je.

   Tvárou v tvár ľudskému utrpeniu, tvárou v tvár bolesti, chorobe a smrti, tvárou v tvár človeku, ktorému po ťažkej chorobe a v bolestiach zomrel niekto blízky sa však pravda ťažko hovorí a ešte ťažšie prijíma.

   Ale pravda zostáva pravdou, aj keď ju človek nechce prijať. Zákon spätného účinku tu je a neomylne pôsobí a ľudské utrpenie je jeho dôsledkom.

   Nevyhnutne je však potrebné vedieť, že pôsobenie tohto Zákona neberie do úvahy len naše vonkajšie jednanie, ale aj našu reč, ba dokonca i náš vnútorný život, čiže naše cítenie a myslenie. Toto všetko môžu byť príčiny, ktoré po dlhšej, alebo kratšej dobe človeku prinesú dôsledky vo forme utrpenia. To znamená, že naše utrpenie môže zapríčiniť i naše nesprávne myslenie a cítenie, o ktorých kvalitu takmer nikto z ľudí nedbá.

   Človeku, ktorý tieto fakty dokáže pochopiť a prijať, sa otvára cesta k životnej múdrosti. Cesta k spoznaniu odpovede na najzásadnejšiu otázku: prečo? Prečo  je to tak?

   Ak si však človek dokáže odpovedať na otázku, prečo to tak je, čiže prečo nás stretá utrpenie, je mu tým zároveň ukázaná cesta a spôsob, ako sa utrpeniu vyhnúť.

   Ako sa teda vyhnúť utrpeniu?

   Veľmi jednoducho! Treba siať iba dobro, aby sme v budúcnosti mohli iba dobro žať. A do tohto vedomého konania dobra musíme zahrnúť nielen svoje činy a slová, ale aj svoje myšlienky a city, ktoré by mali byť vždy iba pozitívne. Človek musí  jednoducho prijať plnú zodpovednosť za všetko svoje konanie, pretože každý jeho cit, každá jeho myšlienka, každé jeho slovo a každý jeho čin je príčina, ktorej dôsledok ho v budúcnosti určite postretne. A to buď ako utrpenie, alebo ako šťastie a dobro.
   
   A ešte jedna dôležitá vec, spočívajúca v pochopení, prečo medzi príčinou a dôsledkom niekedy ubehne aj pomerne dlhý čas. Pretože toto obdobie je obdobím milosti. Obdobím čakania na nápravu.

   Vezmime si človeka, ktorý vykoná niečo zlé. V tom čase sa nachádza v určitom vnútornom a vonkajšom rozpoložení, ktoré je negatívne. V takomto rozpoložení vykoná zlý čin, to znamená, že zavdá príčinu, na základe ktorej  môže v budúcnosti očakávať negatívne dôsledky vo forme svojho vlastného utrpenia.

   Ak sa človek dovtedy vnútorne nezmení, ak vnútorne i navonok zostane stále takým istým, ak teda nevyužije časovú hranicu milosti medzi príčinou a dôsledkom, onen dôsledok, čiže utrpenie, ho zasiahne v plnej a neskrátenej miere. Presne v duchu Zákona o nevyhnutnosti žatvy toho, čo sme si v minulosti zasiali.

   Úplne iné to však môže byť, ak človek síce vykoná zlý čin, ale čas milosti medzi príčinou a dôsledkom využije k zmene seba samého. Ak človek počas tejto doby pochopí, že urobil zle, ak to oľutuje, navonok i vnútorne sa zmení a pevne sa od tej chvíle rozhodne konať už len dobro.

   Takýto človek sa potom, v dobe nevyhnutnej žatvy negatívnych dôsledkov nachádza v úplne inom vnútornom i vonkajšom rozpoložení. Jeho myslenie a cítenie, jeho slová a jednanie už predstavujú inú, omnoho pozitívnejšiu kvalitu než v dobe, keď vykonal zlý skutok. Človek je už jednoducho úplne iný - lepší! Je iný, čiže inorodý voči tomu, akým bol v minulosti, keď zlý čin vykonal a je teda inorodý i voči dôsledkom, ktoré mu Zákon spätného pôsobenia prináša. To zlé,  za čo by mal oprávnene poniesť zodpovednosť vo forme vlastného utrpenia sa potom už nemá u neho o čo zachytiť. Nenachádza nijakú rovnorodosť, lebo človek je už úplne iný. Lepší! A tak ho negatívne dôsledky minú celkom bez škody, pretože sa musia odraziť od jeho inorodosti.

   Je to ako s magnetmi, ktoré v nijakom prípade nemožno spojiť stranami, ktoré sa sa navzájom odtláčajú. Ak sa teda človek dokázal zmeniť a polepšiť v čase medzi vyvolaním príčiny a dopadom dôsledku, využil správne tento čas milosti a zlé spätné účinky vo forme utrpenia mu už nemôžu ublížiť pre jeho inorodosť.

   Konanie dobra, pevné rozhodnutie stať sa dobrým človekom, človekom čistého, ušľachtilého a spravodlivého cítenia, myslenia, slovného prejavu a jednania, takéto rozhodnutie je teda nie len dobrou sejbou, ktorá nám musí zákonite v budúcnosti priniesť dobrú žatvu v podobe šťastia, mieru a radosti, ale je to aj zároveň i bezpečná ochrana a pevná hradba, chrániaca nás pred bolestivým dopadom všetkých negatívnych dôsledkov nášho nesprávneho minulého jednania. Jedine ten, kto koná dobro, sa teda môže vyhnúť utrpeniu vo svojom živote.

http://kusvetlu.blog.cz/  v spolupráci s M.Š.

4

Re: Čo je dobro a čo zlo. Ale naozaj objektívne!

Nekvalita plodenia plodí nekvalitu


   Pri akte plodenia ľudia zväčša radi klesajú na úroveň zvierat, pretože sa pri tom nechávajú strhávať čisto zvieracími pudmi. Nedokážu v tejto situácii zotrvať na úrovni hodnej a požadovanej od ľudskej bytosti a klesajú hlboko pod úroveň svojej dôstojnosti. No a tento hlboko devalvovaný prístup k aktu plodenia sa nemôže obísť bez tomu zodpovedajúcich dôsledkov. Dôsledkov, ktoré logicky nemôžu byť iné, ako negatívne.

   Skúsme si predstaviť, aké oveľa rozdielne by to bolo vtedy, ak by dvojica pristupujúca k telesnému spojeniu vedela o požiadavke zachovávania čistoty a ušľachtilosti, vzťahujúcej sa na každú ľudskú bytosť, ktorá smie žiť vo stvorení a na všetko, čo táto bytosť činí.

   Ak by teda táto naša dvojica o tom nie len vedela, ale vo svojom cítení a myslení, ako i vo svojej reči a jednaní by sa vždy snažila o dôsledné dodržiavanie čistoty a ušľachtilosti. No a s takýmto vnútorným postojom k absolútne všetkému vo svojom živote by samozrejme pristupovali i k vzájomnému telesnému spojeniu.

   A teraz, v ostrom kontraste si zase predstavme inú dvojicu, ktorá nikdy nepočula o nijakej požiadavke čistoty a ušľachtilosti, ktorú by mala uplatňovať vo svojom živote. Takáto dvojica  necháva preto pri telesnom spojení naplno prepuknúť všetky nízke zvieracie pudy svojej telesnosti.

   To vonkajšie, čiže samotný akt telesného spojenia je teda u oboch dvojíc približne rovnaký, avšak vnútorný prístup k nemu je diametrálne rozdielny.

   A teraz otázka: je možné, aby niečo tak zásadným spôsobom vnútorne rozdielneho nemalo nijaký vplyv na kvalitu novo vzniknutého detského telíčka, ktoré bude počaté? Možno predpokladať, že je naozaj úplne jedno ak bude nový život počatý vo vzbĺknutí telesných vášní zvieracej zmyselnosti, alebo v úprimnej snahe o čistotu a ušľachtilosť?

   Nie, nie je to jedno! Náš vnútorný prístup, kvalita nášho vnútorného prístupu k vonkajším veciam predsa určuje kvalitu týchto vecí! A tak aj vnútorné rozpoloženie ľudí pri akte plodenia určuje a priamo ovplyvňuje kvalitu novo vznikajúceho života, ktorý bude počatý. Nízke, zvieracie pocity pri plodení sú jednou z príčin čoraz väčšieho vnútorného a morálneho úpadku našej civilizácie.

   A nie len to! Nie len že počatie väčšiny ľudí dneška je poškvrnené nečistou zmyselnosťou, ale vo všeobecnosti sa vôbec nič nevie ani o ďalšom, ešte zásadnejšom zlomovom momente, ku ktorému dochádza v polovici tehotenstva. Je to totiž obdobie, kedy sa do pozemského telíčka vteľuje duša. Nová ľudská duša, ktorá sa s nastávajúcou matkou spája prostredníctvom rovnorodosti jej vnútorného života v polovici tehotenstva.

   Hneď po počatí sa totiž okolo nastávajúcej matky začnú zhromažďovať ľudské duše, túžiace po hmotnom zrodení v tele na zemi. Ktorá duša z toho množstva to konkrétne bude, o tom rozhoduje matka v polovici tehotenstva prostredníctvom stavu a kvality svojho vnútorného, citového a myšlienkového života. Ním vytvára spojovacie vlákno ku celkom konkrétnej duši, zodpovedajúcej vnútornému stavu matky svojou rovnorodosťou. A tak, na základe veľkého vesmírneho Zákona rovnorodosti vstupuje napokon duša do pozemského telíčka a zaujíma ho pre seba. Fyzicky sa to prejaví prvými pohybmi dieťaťa, ktoré matka práve v tomto období pocíti.

   Pretože sa o tomto nesmierne dôležitom deji  vôbec nič nevie, sú do pozemského vtelenia priťahované veľmi nízke ľudské duše. Duše, spôsobujúce problémy a utrpenie rodičom, sebe ako i úpadok celej spoločnosti. A to všetko len preto, že ľudia nevedia a aj keď sa dozvedia nechcú pripustiť zásadnú skutočnosť vplyvu kvality, alebo nekvality ich skrytého, vnútorného života na reálne, fyzické dianie okolo nás. Nechcú v nijakom prípade pripustiť, že kvalita, alebo nekvalita ich citového a myšlienkového života zásadným spôsobom ovplyvňuje a určuje kvalitu, alebo nekvalitu reálneho života, ktorý musia žiť.

   Je to však tak a nie inak! Platí to vždy a v každej situácii, dvadsaťštyri hodín denne. To, akými vnútorne sme, čím sa vnútorne zaoberáme utvára, určuje a formuje našu každodennú realitu i náš budúci osud.

   A práve spomínané obdobie polovičky tehotenstva je toho rukolapným dôkazom. Rukolapným dôkazom s celkom konkrétnymi dôsledkami, kedy vnútorný stav matky určí na základe Zákona rovnorodosti kvalitu, alebo nekvalitu novo prichádzajúcej, ľudskej osobnosti.

  O tejto zákonitosti nemusíme vedieť, môžeme ju ignorovať, alebo sa z nej vysmiať, ale v nijakom prípad nie je v našich silách vyhnúť sa jej účinkom. Ona pôsobí, či o nej vieme, nevieme, alebo nechceme vedieť. Môžeme ju teda pokojne ignorovať tak, ako sa to deje dnes, ale každá budúca matka na tejto zemi zostane podrobená jej účinkom. Jedine na nej, na stave jej vnútorného života bude vždy záležať, aké dieťa sa jej narodí a aké vlastnosti bude mať. Kvalita jeho osobnosti bude vždy dokonalým odrazom kvality stavu vnútorného života matky v polovici tehotenstva.

   Kto neverí, môže v tejto veci konať tak, ako doposiaľ. Veď napokon tie najtvrdšie dôsledky dopadnú na neho samotného, pretože podobným nezodpovedným rodičom sa narodia deti, ktoré im neprinesú veľa radosti. Následná výchova, i keby bola nadmieru kvalitná už potom nemôže zásadným spôsobom zmeniť to, čo bolo zameškané, alebo definitívne určené práve v polovici tehotenstva. Dobrá výchova môže dieťa samozrejme istým spôsobom obrúsiť, ale nikdy nemôže zmeniť vlastnú štruktúru jeho osobnosti, ktorá bola nezmeniteľným spôsobom definovaná vnútorným stavom matky v polovici tehotenstva.

   Avšak múdri dokážu využiť toto poznanie vo svoj prospech. Jedine im je určený tento text. Múdra a zodpovedná matka sa bude snažiť dbať na kvalitu svojho vnútorného života v období polovičky tehotenstva. Bude dávať pozor na to, aby jej cítenie a myslenie bolo len čisté a ušľachtilé. Bude dbať na to, s kým sa v tomto zlomovom období stretne a koho bude trpieť vo svojej prítomnosti, pretože jej duševný stav môžu samozrejme ovplyvniť i ľudia, ktorí sa okolo nej nachádzajú. Múdra nastávajúca matka bude prísne dbať, aby všetko, či už v jej vnútri, alebo v jej okolí bolo dobré, čisté, ušľachtilé a harmonické aby hosť, ktorý ju navštívi, čiže nová ľudská osobnosť, ktorá dostane príležitosť k pozemskému zrodeniu bola dobrá, ušľachtilá a harmonická, prinášajúca šťastie, dobro a pozitivitu matke, sebe a užšiemu ako i širšiemu okoliu.

   Kto by nechcel takéto dieťa? Kto však chce takéto dieťa, má to možnosť ovplyvniť či dokonca určiť. A práve ženám je vyššie popísaným spôsobom daná možnosť určovať a priamo ovplyvňovať kvalitu novej generácie. Sú to ženy,  ktoré určujú, kam sa celá civilizácia bude uberať. Či nadol, alebo nahor.

   Kam sa uberá dnes je každému, kto nie je celkom slepý až príliš badateľné. Neznalosť a nevedomosť o základných duchovných zákonitostiach totiž nikoho nevyníma spod ich účinkov. Ľudia dneška o nich ale nevedia preto, lebo o nich vedieť nechcú. Lebo všetko iné je pre nich omnoho dôležitejšie a na všetko ostatné si nájdu dostatok času, len paradoxne nikdy nie na to najpodstatnejšie a najdôležitejšie.

   A pritom je to tak jednoduché! Stačí iba viac dbať na čistou a ušľachtilosť vlastného cítenia a myslenia a všetko, úplne všetko okolo nás sa začne zlepšovať. Čo nám bráni, aby sme to neskúsili?
   
M.Š. v spolupráci s   http://kusvetlu.blog.cz/

5

Re: Čo je dobro a čo zlo. Ale naozaj objektívne!

Životní potřeba svěcení svátečního dne!

   Lidé jsou vzdáleni od správného pochopení a tím i od plnění desatera přikázání, protože mají tendenci přizpůsobovat si je své pohodlnosti. A tak je to i s tím třetím, při kterém je většina věřících přesvědčena, že mu dostatečně učinili zadost svou účastí na nedělní pobožnosti.

   Nicméně tento přístup je pouze svědectvím jejich velké povrchnosti a pohodlnosti, protože samotná účast na pobožnosti nám nikdy nemůže posvětit den sváteční!

   Účast na pobožnosti je tím nejlepším předpokladem pro to, abychom sváteční den mohli správně posvětit, avšak toto musíme učinit jen my samotní! Každý sám za sebe! Ve skutečnosti jedině člověk sám může posvětit den sváteční! Nemůže to za něj udělat ani kněz a není to vybaveno ani jeho účastí na pobožnosti.

   V čem tedy spočívá ono posvěcení? V zastavení, v tichu a zamyšlení se nad svým životem během uplynulého týdne. Ve vnitřním pohledu dozadu na všechna zásadní rozhodnutí, které jsme v týdnu udělali a to ve vztahu k Vůli Stvořitele. V posouzení toho, v čem byly naše činy v souladu s Jeho Vůlí a v čem jsme se od ní odchýlily.

   Posvěcení svátečního dne tedy spočívá v povinnosti, abychom minimálně jednou do týdne, v den pracovního klidu který nám k tomu poskytuje časový prostor, podrobili sami sebe kritické analýze, uvážili naše klady i zápory a vytyčili si správný směr, kterým bychom se měli ubírat v příštích dnech. Směr, který by měl být samozřejmě v souladu s Vůlí Nejvyššího.

   A pokud budeme takto pravidelně činit, čili pokud budeme správným způsobem světit den sváteční, budeme ve svém životě spět ke stále většímu zdokonalení, zanechávajíc za sebou své chyby a nedostatky a stavějíc se stále lepšími, světlejšími a ušlechtilejšího lidmi.

   Podstata svátečního dne tedy spočívá v duchovním zužitkování předcházejícího týdne a ve vytyčení strategie do dalšího, nového týdne.

   Kdo ale takto nekoná, prochází svým životem naprázdno bez schopnosti duchovního zužitkování všeho, co zažil. Celý jeho život mu prochází mezi prsty a on z něj nezíská žádný duchovní prospěch, protože si pro sebe nedokázal najít chvíli času a ticha. Takový lidé svůj život vpodstate promrhají, setrvávajíce nepoučitelné ve svých starých chybách.

   Šest dní v týdnu má být tedy pro nás prostorem pro světské práce a sedmý den odpočinku od světských činností má být naopak dnem práce duchovní. A až takovýmto způsobem správně využité sváteční dni dají skutečný, duchovní smysl celému našemu životu a tomu, co jsme v nich směli přežít.

   Zeptejme se nyní, kdo takto jedná? Když i ne zcela pravidelně, ale alespoň z času na čas? Kdo si ve sváteční den zastane jako generál nad mapou bojových postavení své armády, aby důsledně analyzoval stav její bojeschopnosti, všechny její slabiny i přednosti a aby na základě toho poznání vytyčil novou strategii do dalšího boje? Do boje za dobro, spravedlnost a lidskost?

   V souvislosti s naší problematikou nelze zapomenout na dva důležité momenty, které ve velké míře napomáhají ke správnému posvěcení svátečního dne. Jsou jimi mlčení a ticho!

   Nejdříve pár slov k mlčení:

   Mlčení lze považovat za jeden z nejzákladnějších předpokladů zrání naší osobnosti.

   Pokud totiž v mlčení nad něčím intenzivně přemýšlíme, naše myšlenka se stává silně magnetickou a nabývá schopnost jako magnet přitahovat všechny stejnorodé, nebo určitým způsobem podobné myšlenkové formy. Pokud jsou naše myšlenky dobré, jsme se schopni prostřednictvím jejich magnetismu spojit s vysokými úrovněmi stvoření. Touto cestou nám může být sesláno vyřešení jakéhokoliv našeho osobního problému, může nám být ukázán správný směr při závažném životním rozhodnutí, jako i daná světlá inspirace pro naše každodenní jednání.

   V mlčení a v hlubokém myšlenkovém zahloubení, můžeme dostat na základě principu myšlenkového magnetismu odpověď na cokoliv.

   Toto tušení síly, které v sobě skrývá mlčení poznali už naši předkové když říkali, že mluvit je stříbro ale mlčeti zlato. Taktéž z historie máme mnoho příkladů lidí, kteří se snažili navázat spojení se Světlem tak, že načas odešli do samoty, například do pouště, aby tam v mlčení a tichu, nabitém myšlenkovým magnetismem našli odpovědi na všechny životní otázky.

   V dnešní době není samozřejmě možný nějaký dlouhodobý odchod do samoty a ani to není potřeba. Stačí pouze v den sváteční správným způsobem zužitkovat to, o čem jsme dosud mluvili.

   A teď zase pár slov k tichu :

   Pouze v tichu se může naše mlčení tvořivě a plnohodnotně rozvíjet. Dnešní doba je však pramálo nakloněna skutečnému, duchovnímu rozvoji člověka prostřednictvím ticha a mlčení. Naše doba je totiž dobou hluku, znemožňujícího tiché soustředění. V domácnostech bývají zapnuté televizory, rádia, či různé přehrávače, lidská mysl je zaplněna nadměrnými informacemi z internetu, novin a časopisů, takže moderní člověk, který nic netuší o těchto skutečnostech se stává mělkou a povrchní obětí doby. Stává jakousi skupinovou duší, neschopnou vytvořit vlastní, samostatnou a hlubokou myšlenku.

   Takový člověk, mělkého a povrchního myšlení je pak pouze biologickou bytostí, považujíci se za člověka, kterého však lze pomocí médií, internetu, nebo jiných vlivů bezmyšlenkovitě manipulovat a vmanipulovat do čehokoliv, protože v něm není vlastního a samostatného uvažování.

   No a právě proto nám bylo před stovkami let jasnozřivě darované třetí přikázání, abychom se tohoto všeho dokázali vyvarovat. Abychom dokázali přehlédnout nástrahy temnoty a stát se plnohodnotnými lidmi.

http://kusvetlu.blog.cz/  v spolupráci s M.Š.

6

Re: Čo je dobro a čo zlo. Ale naozaj objektívne!

Úvaha o ľudskom stude


   Existujú rôzne názorové skupiny a združenia, ktoré považujú väčšiu, alebo menšiu mieru telesného obnažovania za jedno najlegitímnejších ľudských práv. Medzi najextrémnejšie prejavy týchto trendov patrí nudizmus a medzi umiernenejšie súčasná, a to najmä ženská móda. 

   Tieto názorové skupiny majú samozrejme mnoho pádnych argumentov, zdôvodňujúcich prečo je to správne, legitímne a žiadúce. Spomeňme trebárs napríklad ten, že človek pochádza zo zvieraťa a u zvierat je nahota niečím absolútne prirodzeným a normálnym. Niečím tak prirodzeným a normálnym, že by to malo byť úplne normálnym a nijakú výnimočnú pozornosť nevzbudzujúcim i u človeka, ktorý je v podstate iba ďalším pokračujúcim článkom dlhodobého evolučného vývoja.

   Pokúsme sa teraz zareagovať na tento názor a poukázať na obrovský rozdiel medzi nahotou zvierat a nahotou ľudí, ktorú spolu nemožno vôbec zrovnávať. Už z povahy veci samotnej, čiže z nepreklenuteľnej druhovej rozdielnosti medzi zvieraťom a človekom totiž vyplýva absolútna nelogickosť ospravedlňovania nahoty človeka, nahotou zvieraťa.

   Každý predsa vie, že človek stojí vo vývoji vyššie. To znamená, že jeho vnútorná podstata je úplne iná, ako vnútorná podstata zvieraťa. V evolučnom vývoji obdržal človek zo zvieracieho sveta iba telo, kým jeho najvnútornejšie jadro – čiže to, čo nás od zvierat odlišuje, je úplne iné. Je ním duch! Duch človeka, ktorého úlohou je preduchovňovať, zušľachťovať a povznášať všetko okolo nás, to znamená aj z evolučného vývoja vzyšlé, hmotné zvieracie telo a pretvoriť ho do výsostne ľudskej podoby.

   Lebo prví ľudia sa svojim telesným vzhľadom podobali viac na opicu ako na človeka, ale duch, prebývajúci v ich vnútri postupným vývojom zušľachťoval ich polozvieracie telo a dával mu ľudskú formu.

   Nahota, spojená s bytostnou podstatou zvieraťa bola prirodzenou a vlastnou ranným štádiám ľudstva na zemi. Ale čím viac duch zušľachťoval telo i všetko vôkol seba, tým viac bola ľuďmi pociťovaná nutnosť zahaľovania sa, ktorá nepramenila iba z potreby chrániť sa pred chladom, ale z čoraz intenzívnejšie sa prebúdzajúcej vlastnosti ducha – studu. Čím bol totiž ľudský duch vyvinutejší, tým intenzívnejšie v ňom rástol pocit studu. Vo všeobecnosti sa totiž nevie, že práve stud je istým meradlom výšky duchovnej úrovne človeka: čím intenzívnejšie je ním vnímaný, tým vyššia je duchovná úroveň daného jedinca.

   Pozrime sa z tohto uhľa pohľadu na dianie okolo nás. Aj v súčasnosti sa na zemi nachádza mnoho komunít a skupín, u ktorých je nahota úplne prirodzená. Avšak takmer vždy ide o komunity, stojace na nižších stupňoch vývoja, žijúce v odľahlých pralesných oblastiach alebo iných, odľahlých častiach sveta, ďaleko od civilizácie. Títo ľudia sú jednoduchí, prirodzení a spontánni, žijúci v symbióze s prírodou, čo by v podstate nebolo zlé, pokiaľ by nešlo o ustrnutie na jednom z nevyhnutných vývojových stupňov ľudstva.

   A teraz, v protipóle sa pozrime na život ľudí v 19. storočí, konkrétne na ženskú módu napríklad v Anglicku, alebo aj v iných častiach Európy, vyznačujúcu sa nosením dlhých sukní, dlhých rukávov a pod krkom upnutých golierov.

   Na týchto dvoch príkladoch vidíme, ako sa výška vzrastajúcej duchovnej úrovne automaticky premieta do zvýšenej potreby kultivovaného zahaľovania tela.

   Počas celej histórie samozrejme existovali i rôzne menšinové trendy, snažiace sa eliminovať pocit studu v človeku, avšak takzvané „moderné“ 20. storočie urobilo v tejto oblasti priam revolúciu. Revolúciu v negatívnom slova zmysle, prostredníctvom ktorej sme začali zostupovať nadol namiesto toho, aby sme kráčali nahor. Onen duchovný úpadok sa prejavil odsudzovaním prirodzeného studu, ktorý začal byť považovaný za zaostalosť a nemodernosť.

   Zdravé cítenie studu nie je však potierané len na hmotnej úrovni vzrastajúcou nehanebnosťou a zvrátenosťou v odhaľovaní fyzického tela. Stud je v ľuďoch programovo eliminovaný žiaľ i v oblasti duševnej a to prostredníctvom duševného odhaľovania sa.

   Vezmime si napríklad také zdanlivo neškodné, mobilné telefonovanie. Človek niekedy až žasne, o akých dôverných a intímnych veciach sú ľudia schopní hovoriť na verejnosti, čo svedčí o tom, že  naozaj strácajú stud.

   Taktiež možno spomenúť, u nás ešte nie v takej veľkej miere ako na západe, rozšírenú módu rôznych psychológov a psychoterapeutov, ktorá je založená na absolútnom duševnom odhaľovaní sa pred iným človekom, čím sa v ľuďoch cielene ničí jedna z najušľachtilejších zložiek ich osobnosti –  zdravý, prirodzený stud, spočívajúci   v bytostnom práve každej ľudskej individuality na zachovanie nedotknuteľnosti osobnej duševnej intimity.

   A tak, pod pojmom „modernosť“ sa ako zvonka – vo fyzickej oblasti, tak i zvnútra – v duševnej oblasti, usilovne rúcajú všetky mantinely zdravého studu a s týmito snahami kráča ruka v ruke celkový duchovný úpadok ľudstva. Lebo, ako už bolo povedané, miera zdravého studu je mierou skutočnej duchovnej úrovne jednotlivca i mierou duchovnej úrovne celej civilizácie. Zákonite totiž platí, že vzostup v pociťovaní studu je zároveň vzostupom spoločnosti, avšak úpadok studu je nevyhnutne úpadkom spoločnosti. A tento úpadok, ktorého jednou z príčin je i strata studu práve prežívame.

http://kusvetlu.blog.cz/  v spolupráci s M.Š.

7

Re: Čo je dobro a čo zlo. Ale naozaj objektívne!

Klamstvá falošných prorokov súčasnej doby



   Pri pohľade do minulosti, kedy bolo slovo „prorok“ aktuálne v povolanom židovskom národe môžeme zistiť, že proroci sa vždy delili na dve základné kategórie: na pravých a falošných. O jedných i o druhých sa píše v starozákonných spisoch.

   Ak sa niekto zaoberal touto problematikou trochu hlbšie mohol si tiež všimnúť určité kritérium, na základe ktorého bolo možné rozlíšiť tých pravých od nepravých. Praví proroci vraveli ľuďom skoro vždy iba veci málo príjemné, karhali ich, napomínali ich a varovali.

  Dôvodom ich nepríjemných slov bývalo odvrátenie sa národa od Hospodina, jeho Vôle a jeho Zákonov. Proroci nekompromisne poukazovali na všetko, čo bolo v rozpore s Vôľou Najvyššieho, na to, akú je možné za to očakávať odplatu, ale i na to, čo treba učiniť a ako zmeniť vlastné jednanie tak, aby k ničomu zlému dôjsť nemuselo.

   Ak národ uposlúchol ich varovania, k ničomu zlému ani nedošlo. Ak ich ale neuposlúchol, prišla naň skaza!

   Oproti tomu falošní proroci hovorili spravidla vždy iba veci príjemné, upokojujúce a v podstate také, ktoré sa ľuďom dobre počúvali. Boli to zväčša slová nekonfliktné, nadbiehajúce všeobecnej povrchnosti, slová otupujúce ostražitosť a príjemne duchovne uspávajúce. Avšak vždy, keď národ podľahol takémuto, vedomému alebo nevedomému zavádzaniu, bol zo svojej zaslepenosti zväčša vytrhnutý veľmi krutým spôsobom.

   A čo dnes? Aká je situácia v tomto smere v súčasnosti?

   Ako v dávnej minulosti, tak aj v dnešnej dobe môžeme registrovať dve základné kategórie ľudí, ktorých by sme mohli v prenesenom slova zmysle nazvať „prorokmi“, alebo, v našom modernom ponímaní duchovnými učiteľmi, majstrami,  zvestovateľmi, alebo kňazmi.

   Jedni ubezpečujú, že je všetko v úplnom poriadku. Že svet speje k lepšiemu a nás všetkých čaká iba krásna budúcnosť.

   Druhí naopak vravia o nevyhnutne sa blížiacej katastrofe, ktorá bude zapríčinená odklonom ľudstva od duchovných hodnôt. O katastrofe, ktorá nás nemôže v nijakom prípade minúť ak nedôjde k radikálnej zmene, čiže k návratu k rešpektovaniu Zákonov Božích, pretože celé ľudstvo vo všeobecnosti sa od nich odvrátilo a vo svojej pýche vo vlastný rozum a vo vedecký pokrok ich absolútne ignoruje. V súčasnej dobe žijú všetky národy sveta v takom radikálnom odklone od Zákonov Najvyššieho, aký nemal doposiaľ na tejto planéte obdobu.

   Ktorí sú teda proroci praví a ktorí falošní? Kto len trochu uvažuje, nebude mať s ich rozlíšením vôbec žiadne problémy.

   Lebo žiaľ, po stáročia sa nič nezmenilo. Tí falošní totiž vravia aj teraz iba veci príjemné a neznepokojujúce. Veci, ktoré sa dobre počúvajú a ktoré im preto, že sa dobre počúvajú priťahujú množstvo priaznivcov, stúpencov a poslucháčov.

   Avšak tí praví tak, ako vždy v minulosti aj teraz napomínajú, burcujú a varujú. Preto sú i dnes vysmievaní a kameňovaní, ako ich dávni predchodcovia. K tomu kameňovaniu samozrejme nedochádza fyzicky, ale morálne a to preto, lebo vravia veci, ktoré ľudia zväčša iba neradi počúvajú. Ľudia sa totiž nechcú dať rušiť zo svojej povrchnosti a pohodlnosti. Za tvrdé, pravdivé a v skutočnosti pomáhajúce slová nemajú takýchto novodobých prorokov radi, ba dokonca ich obviňujú z necitlivosti, či nedostatku lásky.   
 
   Ale opak je pravdou! Tvrdá slovná formulácia, pomenovanie skutočného stavu  všadeprítomného duchovného úpadku, ako i konkrétnych požiadaviek Zhora, ako jediného možného východiska je v skutočnosti tou najčistejšou formou lásky a pomoci. Lásky a pomoci v katastrofálnej situácii, v akej sa v súčasnosti ľudstvo nachádza.
 
   Pre lepšie pochopenie charakteru a druhu tejto pomoci si uveďme tento príklad:

   Nadránom, v čase najtuhšieho spánku začal horieť dom. Nočný chodec, ktorý prvý spozoroval požiar vbehol rýchlo a bez váhania do domu, plného dymu. Spala v ňom celá rodina, už mierne priotrávená splodinami.

   Keďže požiar sa veľmi rýchlo rozmáhal a záchranca nemal ani dostatok síl, ani dostatok času aby povynášal všetkých sám z domu, snažil sa ich všemožným spôsobom zobudiť, považujúc  to za jedinú možnosť záchrany. Nerozpakoval sa preto použiť ani násilie a poriadne omámených a priotrávených spiacich vyfackal. Tí sa ťažko, ale predsa len postupne prebudili a v poslednej chvíli všetci spoločne unikli do bezpečia.

   Dajme si teraz otázku: Choval sa záchranca neláskavo, keď drsným spôsobom budil spiacich, alebo naopak, práve toto bolo prejavom tej najväčšej lásky v danej chvíli? Bolo by naozaj na mieste obviniť takéhoto človeka z hrubosti a necitlivosti?

   Každému z nás je jasné, že onen človek jednal v danej situácii absolútne správne. Avšak na počudovanie, často býva ľuďmi zatracovaný a považovaný za neobľúbeného ten, kto v dnešnej dobe koná presne takýmto spôsobom v duchovnom slova zmysle. Kto otvorene hovorí o absolútnej neudržateľnosti súčasnej situácie a ukazuje jediný možný spôsob záchrany, spočívajúci v poznaní Zákonov Božích a v živote podľa nich. A ak za týmto účelom požíva i tvrdších a prísnejších slovných formulácií je to len preto,  aby ľuďmi pohol, otriasol a ešte v poslednej chvíli ich prebudil zo smrteľného spánku ich ducha.

   Každý človek sa má teda možnosť sám a slobodne rozhodnúť, ktorých „prorokov“ bude počúvať a ktorým z nich uverí. Či dá prednosť sladkým, príjemným a uspávajúcim rečiam rôznych duchovných učiteľov a majstrov, ktorých práve preto obliehajú húfy poslucháčov, alebo bude mať odvahu prijať tvrdú, nelichotivú, skutočnú pravdu o stave súčasného života na zemi, aby po prekonaní počiatočného úľaku napol všetky svoje sily k znovu nájdeniu pravého poznania Zákonov Božích a k následnému pretvoreniu svojho osobného života, ba dokonca i svojho myslenia podľa nich.   

   Jedine toto mu totiž môže poskytnúť skutočné bezpečie, istotu a ochranu, nech sa už bude diať čokoľvek.

http://kusvetlu.blog.cz/  v spolupráci s M.Š.

8

Re: Čo je dobro a čo zlo. Ale naozaj objektívne!

Jak dosáhnout štěstí?

    Každý člověk chce být šťastný. Existuje množství lidí, kteří o své vlastní štěstí vysloveně cílevědomě usilují. A přece je skutečného štěstí na zemi jako šafránu. A přece je to jev zcela výjimečný, přestože po něm touží a usiluje se o něj velmi mnoho lidí.

    Jak je to možné? Proč je tomu tak? Co je toho příčinou?

    Jsou mnozí lidé, kteří usilují o peníze doufajíc, že když je budou mít dostatek, přinese jim to štěstí. Ale žel, většinou jim to dlouhodobé štěstí vůbec nepřináší, protože při získávání peněz obvykle ztratí zdravou míru a dostanou se do začarovaného kruhu závislosti. Do závislosti zvané chamtivostí.

    Mnozí lidé hledají zase vlastní štěstí v ponoření se do práce a v kariéře. To jim sice může přinést určité sebe uspokojení, ale nikdy ne ono hledané, trvalé štěstí.

    A jsou zase lidé, kteří hledají štěstí v partnerském životě a v manželství. Žel, každé druhé manželství dnes končí většinou krachem a mezi těmi manželstvími, které vytrvají není mnoho takových, které by bylo možné považovat za opravdu šťastné a které by oběma partnerům poskytovaly to, co skutečně lze nazvat pravým štěstím.

    A takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Kde se však skrývá a v čem spočívá tajemný a lidem nepoznaný recept na dosažení štěstí?

    To velké a neznámé tajemství spočívá v poznání, že štěstí nelze paradoxně dosáhnout tím, že o něj budeme usilovat! Každému takovému lidskému úsilí se totiž pravé štěstí zdaleka vyhne!

    Proč je tomu tak? Neboť v podobném úsilí se nachází velký kus osobního egoismu! A skutečné, pravé štěstí je neslučitelné s jakýmkoliv osobním egoismem. Je s ním neslučitelné, protože ono může být vždy jen vedlejším produktem. Vedlejším produktem našeho úsilí o správný život. O správný život naplněný úsilím o spravedlnost, čestnost, ušlechtilost, lidskost a dobro. Kdo usiluje o tyto hodnoty, kdo jim podřídí své jednání, svá slova, ba dokonce i své myšlení, ten žije správně a jako spravedlivá odměna za jeho správný život k němu zavítá štěstí.

    Pravé štěstí je totiž odměnou opravdového života! Je samovolným a vedlejším produktem života, naplněného úsilím o dobro, spravedlnost, čestnost, ušlechtilost a lidskost. Jiné cesty k němu není!

    V této skutečnosti zároveň spočívá logická odpověď na otázku, proč je na zemi tak málo opravdu šťastných lidí. Jednoduše proto, že jen málokdo ve svém životě usiluje vážně a cílevědomě o dodržování hodnot zmíněných výše. Jednoduše proto, že lidé se sobecky, ba někdy až "přes mrtvoly" egoisticky ženou za vidinou vlastního štěstí. Pro toto všechno pravého štěstí na zemi téměř není.

    Jak funguje tento princip si můžeme ukázat na konkrétním příkladu:

    Miliony lidí touží po partnerovi a partnerském soužití doufajíc, že jim to přinese štěstí. Nikdo v tom nevidí nic špatného, ovšem takové jejich přání je přece jen přáním osobního egoismu, který vidí v získání partnera a v partnerském soužití s ním především prostředek k dosažení svého vlastního, osobního štěstí. Takový druh touhy však štěstí nepřináší a proto i mnohé sňatky ztroskotávají. Nestojí totiž na pravém a zdravém základě, ale pouze na osobní egoistické touze po vlastním, osobním štěstí jeho účastníků.

    Jaký ale má tedy být zdravý základ pro dosažení partnerského svazku, naplněného pravým štěstím? Tím zdravým základem je touha darovat sebe sama druhému. Touha udělat vše proto, aby byl náš partner šťastný. Oním zdravým základem šťastného partnerství je nemyslet na sebe, ale především na toho druhého. Jedině pak, pokud takto myslíme a jednáme k nám může přijít pravé štěstí, protože ono je vždy jen vedlejším produktem opravdového přístupu k životu. Pokud dokažme dávat, být lidskými a usilujícími o dobro, štěstí k nám přijde samo, aniž bychom o něj nějak zvlášť usilovali.

    Kristus kdysi řekl: Kdo hledá svůj život ztratí jej! Kdo ale ztratí svůj život pro mne, nalezne jej! A právě tatáž zákonitost, právě tentýž druh logiky platí i ve vztahu k lidskému štěstí. Kdo totiž hledá pouze vlastní štěstí, nikdy ho nenajde. Kdo však sobecky nehledá pouze své vlastní štěstí, komu leží na srdci štěstí jiných, kdo dokáže sám sebe dávat druhým, kdo dokáže hledět především na dobro druhých, ten štěstí najde. K tomu přiletí samo od sebe! Toho bude trvale doprovázet!

    Žijme proto svůj život tak, abychom se stali hodnými pravého štěstí. Žijme svůj život správně tím, že ho naplníme skutečnými hodnotami. Jestliže tento svět není šťastný znamená to, že lidé nežijí správně. Že ve svém životě opravdu vážně neusilují o dobro, laskavost, čestnost, lidskost, spravedlnost, ušlechtilost a takovýmto způsobem jsou pak na míle vzdáleni od správného života. A proto je od nich na míle vzdálené i pravé, velké a skutečné štěstí.

http://kusvetlu.blog.cz/  v spolupráci s M.Š.

9

Re: Čo je dobro a čo zlo. Ale naozaj objektívne!

Probuďme se! Otčenáš nikdy nebyl jen modlitbou!

   Modlitba Otčenáš nebyla nikdy tím, za co ji lidé po celá staletí považovali. Nikdy totiž nebyla pouze modlitbou, to jest něčím, co má být odříkané v domnění, že právě používáním těchto slov se správně modlíme.

   Otčenáš je ve skutečnosti něčím mnohem větším! Je to praktický návod, jak má člověk žít a o jaké hodnoty má ve svém životě usilovat.

   Skládá se ze dvou části. V první nám je ukázáno, jak máme přistupovat ke Stvořiteli a v druhé, jak máme přistupovat ke svému vlastnímu životu. Čili, co si v něm máme především přát.

   "Otčenáš, jenž jsi na nebesích!" Tato slova znamenají, že člověk uznává otcovskou autoritu Boha, vůči které stojí a vždy bude stát jako dítě. A tak, jak je pro dítě raného věku bezvýhradnou autoritou autorita jeho rodičů, jejichž poslouchá, protože mu chtějí jen dobře, tak má být pro nás všechny bezvýhradnou autoritou náš Pán. Autoritou, před jejímž Vůlí se v hluboké dětské důvěře skláníme.

   "Posvěť se jméno tvé!" Jde o vyjádření hluboké úcty a posvátnosti, kterou máme prokazovat Pánu a všemu, co s ním souvisí. A tedy i jeho menu!

   "Přijď království tvé." To není žádná prosba, ani žádné pokorné, alibistické očekávání. To je slib! To je závazek! To je vyjádření odhodlání k činu! Právě nimi, konkrétními činy a reálným jednáním v každodenním životě má totiž každý z nás přispět svým vlastním dílem a podle svých vlastních schopností k tomu, aby mohlo přijít na zem království nebeské. Našim vlastním přičiněním a za našeho vlastního spolupůsobení.

   "Buď Vůle tvá." Tato slova jsou opět závazkem pro každého, kdo je vyslovuje. Závazkem, že se bude snažit ve svém životě zohledňovat Vůli svého Otce. A to nejen ve svých slovech a činech, ale i ve svých myšlenkách a citech. Vůle Otcova se tedy má stát měřítkem a kritériem absolutně všeho, co člověk činí a co se teprve učinit rozhoduje.

   Její naplňování však nutně předchází její znalost. Její dokonalé pochopení, abychom mohli na základě jejího poznání správným způsobem formovat svůj život. Není totiž možné plnit něco, co neznáme, nebo co sice známe, ale pouze povrchně a nedostatečně.

   Kdo nechce poznávat Vůli Nejvyššího, nemůže ji plnit a kdo ji neplní, nutně tím sám na sebe přivolává negativní zpětné účinky. Neboť jak již bylo řečeno, Otcova Vůle nám chce pouze dobro a pokud ji odmítáme, může se nám dostat jedině protipólu dobra, kterým je zlo.

   Neboť následující slova: "jako v nebi, tak i na zemi" v jejich dalekosáhlém dosahu znamenají, že v blaženosti dobra, ve které žijí obyvatelé ráje žijí pouze proto, že znají a bezvýhradně naplňují Vůli Otcovu. A na zemi může být jako v nebi jedině tehdy, pokud i zde budou lidé jednat stejně.

   "Chléb náš vezdejší dej nám dnes." - tak začíná druhá část Otčenáše. Naznačuje nám, že se máme starat o nabývání chleba každodenního, jakož i všech svých ostatních potřeb, avšak jako na prvořadé musíme vždy dbát na Vůli Otcovu. Uspokojování našich potřeb se nám nikdy nesmí stát absolutně vším, abychom nakonec, v bláznivém šílenství jejich nikdy nekončícího naplňování zcela zapomněli na svého Otce a jeho Vůli tak, jak se to stalo lidem současné doby.

   "A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům." Kdo dokáže odpustit, tomu bude odpuštěno. Kdo ale odpustit nedokáže, ten sám nemůže očekávat žádného odpuštění.

   Každý z nás se ve svém životě provinil vůči svým bližním, i když někdy nechtěně. A vůči každému z nás se provinili naši bližní. Mnohdy i velmi bolestně. Pokud ale my jim nebudeme schopni odpustit jejich provinění vůči nám, nemohou být odpuštěny ani ty naše vůči druhým.

   Neschopnost odpustit a ustavičné zabývání se starými ranami a vinami je totiž neštěstím našeho světa i každého jednotlivce, který tak činí. Ukažme si to na příkladu ze současnosti:

   Existují země, kterým svého času Rusové ublížili, jako například Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, nebo Ukrajina. Jejich neschopnost odpustit ani po mnoha desítkách let však v současnosti přerůstá až do nenávisti. A jejich nenávist, obratně využívána lidmi se světovládně mocenskými zájmy vytvořila z těchto zemí výbušné zóny, naplněné obrovským potenciálem nenávisti, schopným přerůst až do velkého, světového konfliktu mocností.

   Neboť neschopnost odpustit přináší nenávist, nenávist plodí konflikt a konflikt přináší zkázu. Na nenávisti, jako na něčem silně destruktivním není prostě možné konstruktivně budovat a je smutné, že třeba současná politická orientace Ukrajiny je postavena právě na nenávisti, pramenící z neschopnosti odpustit. Na nenávisti, opírající se o fašistickou minulost a fašistické tradice. A podobná atmosféra vládne i v pobaltských zemích.

   Ano, někdy bývá opravdu těžké odpustit, pokud nám někdo velmi ublížil. Chce to čas a bylo by pokrytecké podávat si ruce, pokud to vnitřně tak necítíme. Je však třeba pracovat na odpuštění, abychom k němu mohli nakonec dojít. Hojivý čas nám může být pomocí k tomu, abychom se nakonec zbavili tíhy křivd a dokázali odpustit ve svém srdci. Neboť jedině odpuštěním lze přetnout řetěz zla, které by muselo ve svém dalším postupném navyšování až do nenávisti přinést mnoho nepředvídatelného neštěstí nám samotným i našemu okolí.

   "A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého." Velké je pokušení, spočívající v nadhodnocení ceny naší vlastní, egoistické, lidské vůle. Velmi velké je pokušení stavět svou malou a nedokonalou vůli nad Vůli našeho Otce. Avšak právě tímto způsobem se vzdalujeme dobru a vydáváme na cesty zla.

   Je proto třeba zbavit se této prvotní příčiny zla. A to i prožíváním námi samými takovýmto způsobem přivolaným utrpením, ve kterém pochopíme, jaká falešná a nedokonalá je naše vlastní vůle. Ve kterém pochopíme, že naše svévole je v podstatě otevřenou branou ke zlu, zatímco radost, štěstí, mír a vnitřní naplnění spočívají pouze v plnění a zohledňování dokonalé Vůle Nejvyššího.

   Ale protože dnes žijeme v době materialismu a absolutního odtržení od Boha, "modlí" se současní lidé svým způsobem života následující anti otčenáš:

   Něco takového, jako Bůh je jim zcela lhostejné a nepředstavuje to pro ně vůbec žádnou autoritu.

   Jeho jméno jim není vůbec svaté a jsou ho proto schopni zavléci do nejneuvěřitelnější špíny.

   Nezajímá je žádné království nebeské, které by se měli snažit vytvářet na zemi. Naopak, budují si své vlastní království. Království povrchního lesku a křivých zrcadel, pod jehož vnější fasádou na odiv vystavovaných ušlechtilých ideálů se skrývá faleš, nízkost, zkaženost, touha po moci a neuvěřitelná lidská malost.

   Lidi nezajímá žádná Vůle Nejvyššího. Mají zájem jen o naplňování své vlastní vůle a proto nemůže být na zemi tak, jako v nebi, ale je na ní jako v pekle, plném zloby, chamtivosti, bezohlednosti, nelidskosti, egoismu, závisti, zvrhlosti a mnohého jiného.

   Získávání chleba každodenního, jako i ostatní naplňování svých potřeb se provádí tak, že se bezohledně odtrhává chléb každodenní od úst jiným a nenasytná chamtivost jedněch připravuje o ty nejzákladnější potřeby druhých.

   Lidé nepromíjí svým viníkům, ale naopak živí a stupňují svou nenávist. A jejich nenávist, podporovaná zvrhlými elitami našeho světa je stupňovaná až k hranici nové, celosvětové válečné katastrofy s vizí jaderné války, jako poslední tečky za historií civilizace na naší planetě, odvrácené od Vůle Boží.

   Ve své domýšlivosti a pýše upadají lidé dneška do marnivého pokušení o velikosti vlastní vůle, která jako divoké zvíře utržené z řetězu žene svět do neštěstí a zkázy. Ve své slepotě nepoznávají zlo, kterému vstříc se bezhlavě ženou uctíváním vlastní vůle. Zlo, jehož katastrofální důsledky od nich nemohou být odvrácené, protože tak oni sami chtějí.

   V maximálně jednoduchém souhrnu to tedy znamená, že život v souladu s moudrostí, obsaženou v Otčenáši musí lidem přinést království nebeské na zemi. A v jejich osobním životě štěstí, radost a mír.

   Naopak, anti otčenáš současného způsobu života je jistou cestou, směřující k záhubě lidstva i celé naší planety. K záhubě, která se k nám všem s děsivou rychlostí přibližuje. K záhubě, ke které kráčíme vnitřně rozervaní, nenaplnění a na míle vzdáleni od prožívání skutečného, hlubokého a pravého štěstí.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Naposledy upravil: smilan (2017-04-27 18:33:02)

10

Re: Čo je dobro a čo zlo. Ale naozaj objektívne!

Kde se vzal duch člověka? Poznávejme sami sebe, svůj původ a svou cestu!

   Duch člověka je jiskra nesmrtelnosti, která se skrývá v každém z nás. Ale pozor! Tato jiskra je pouze potenciálem nesmrtelnosti! Pouze možností jejího rozvinutí, což znamená, že pokud v sobě tento potenciál plně neaktivujeme a nerealizujeme, zahrabeme to nejcennější, co máme. Promrháme totiž svou šanci na dosažení nesmrtelnosti ducha tím, že svůj život promarníme honbou za věcmi druhořadými a podružnými. Za věcmi hmotnými.

   Odkud se ale vzal v člověku tento poklad? Odkud pochází ona drahocenná perla duchovního potenciálu nesmrtelnosti, která se skrývá v každém z nás, i když ne každý z nás ji v sobě plně rozvine?

   Lidský duch! Už tento pojem samotný nám napovídá, že jeho původ je v říši Ducha. Čili v duchovní říši, která je totožná s královstvím nebeským, nebo s rájem.

   Podívejme se na celou věc nejdříve zdola, od pozemského člověka směrem nahoru. Pokud žijeme na zemi ve fyzickém těle, disponujeme v sobě třemi složkami. Tělem, duší a duchem.

   V křesťanství je zažitý pojem takzvaného očistce, to jest určité úrovně bytí, ve které naše duše, smrtí zbavena fyzického těla tráví kratší, ale zpravidla delší dobu za účelem potřebného očištění a zdokonalení do takové míry, abychom byli nakonec schopni vstoupit do říše ducha. Očistec je tedy jakýmsi přechodným místem, nebo jakousi mezi úrovní mezi hmotností a říší ducha. Do očistce tedy vstupuje člověk ve své čistě duševní podobě po odložení fyzického těla. Je tomu tak proto, že po fyzické smrti je málokdo duchovně natolik rozvinutý, aby mohl jít přímo do říše ducha, čili do ráje.

   Taková je cesta lidské bytosti směrem zdola nahoru. A nyní se podíváme na její cestu shora směrem dolů, abychom pochopili, odkud se vzal náš duch.

   Duch každého z lidí žil ve věčné duchovní říši v jakémsi nevědomém stavu. Ve stavu nevědomého duchovního zárodku, nebo nevědomé duchovní jiskry, která projevila touhu po plném sebe uvědomění. Tímto prvotním popudem věčné jiskry našeho ducha, touto prvotní touhou po sebe uvědomělém bytí začíná duchovní pouť každého z nás.

   Na základě toho tedy malá jiskřička světla, jiskřička ducha tryská z věčné říše Ducha směrem dolů do hmotnosti. Rodí se do hmotnosti, aby v ní rostla a sílila, prostřednictvím rozvoje vysokých a vznešených hodnot Ducha. Hodnot spravedlnosti, cti, dobra, nezištnosti, ohleduplnosti a mnoha jiných. Tím se z malé, světlé jiskřičky stává stále jasnější plamen dozrávající duchovní osobnosti, která se má rozvinout až do takové míry světlosti a duchovní zralosti, aby mohla nakonec vstoupit do ráje a žít tam, jako vědomá osobnost.

   Toto je účelem zrození duchovního zárodku do hmotnosti. Toto je skutečným smyslem bytí každého z nás. Máme se, podobně jako bájný pták Fénix, vznést jako zářiví duchové z hmoty do království nebeského.

   Ale vraťme se k sestupu duchovního zárodku z duchovní říše do hmotnosti. Při jeho sestupu to není hned hmotnost nejhrubší, ale nejdříve ta jemnější, kterou je proto možné nazvat jemnohmotností. Svým vstupem do jemnější hmotnosti si duchovní zárodek obleče jako šaty jemnohmotný obal. A tento obal se nazývá duše. No a potom, v dalším sledu se onen duchovno duševní člověk zrodí na zemi ve fyzickém těle.

   Žel hmotnost, čili ta hrubá v její fyzické rovině, nebo ta jemná v její duševní rovině, se vším co nabízí, se stává lidským bytostem pastí, ve které zapomínají na to, kým jsou, odkud přišli a proč přišli. Zapomínají na to, že jsou duchovní jiskry a že jediným smyslem jejich bytí je plné rozvinutí vlastního světelného duchovního potenciálu.

   Lidé se tedy stávají pouze lidmi duševno tělesnými, kteří berou ohled pouze na tyto dvě složky své osobnosti. Pouze ty rozvíjejí a jejich potřeby naplňují.

   V tělesné oblasti to zahrnuje obrovské množství uspokojování hmotných potřeb a hmotných požitků. V duševní oblasti to zahrnuje uspokojování potřeb duševních, jako je třeba hudba, literatura, dramatické umění, výtvarné umění a podobně.

   Skutečným smyslem celého našeho bytí je však jedině náš rozvoj duchovní. Ten musí být proto vždy na prvním místě!

   Pokud si ale přestaneme být tohoto vědomi, pokud zapomeneme na svůj cíl, kterým je opětovný návrat do říše ducha, stáváme se lidmi mrtvými. Žijeme sice na úrovni těla i na úrovni duše, ale duchovně jsme mrtví, protože nás zajímají pouze věci hmotné. Věci hmotné z hlediska dobra našeho fyzického těla, nebo věci jemno hmotné z hlediska dobra naší duše.

   Když ale člověk nehledí na zájmy svého ducha, když se nezdokonaluje ve ctnostech a nezbavuje nectností, když neustále nezhlíží ke Světlu a k jeho Zdroji, kterým je věčný Bůh, když se nesnaží poznávat Vůli tohoto Jediného a neusiluje se podle ní žít, když žije jen životem těla a duše, podle svých vlastních představ a podle své vlastní vůle, když žije pouze ve světě hmoty hrubé a hmoty jemnější a jedině v těchto hranicích se pohybuje všechno jeho myšlení, všechny jeho touhy a všechny jeho cíle, když iluzi života v hmotě považuje za skutečnou realitu a naopak, skutečnou realitu věčného bytí v říši ducha za iluzi, musí to mít pro něj katastrofální následky.

   Hmota totiž, ať již ta hrubá, nebo i ta jemnější, jako vše co je hmotné, podléhá koloběhu vzniku a zániku. Tak je to s každým tělem, tak je to s naší planetou a tak je to i s celým naším okolním hmotným vesmírem. A to i z jeho jemnohmotnou částí.

   A ty katastrofální následky spočívají v tom, že pokud včas nestihneme rozvázat všechny své vazby s hmotou, pokud včas nestihneme duchovně dozrát a vstoupit do říše ducha, budeme muset být podrobeni zániku všeho hmotného, se kterým zůstáváme svázáni. Tenhle nezbytný zánik osobnosti každého člověka, svázaného s hmotností je totožný s věčným zavržením.

   Člověk je tedy určitou jiskřičkou světla a tato jiskřička v něm je tím největším pokladem, jaký má. Je ale jeho povinností rozzářit ji. Rozjasnit ji v zářivé světlo čistoty a ušlechtilosti ctnostné bytosti ducha, která se tak může vrátit zpět do říše Světla.

   Člověče, buď jsi tedy tohoto stále vědom! Jednej podle toho v každé chvíli a budeš žít!

   Pokud však zapomeneš, odkud jsi, zahyneš! Zahyneš v hrůzách rozkladu hmoty, kterou jsi považoval za to jediné a proto s ní zůstaneš až do samého konce pevně svázaný! Tuto pevnou vazbu, která tě bude táhnout k definitivní záhubě můžeš přetnout jedině tehdy, pokud poznáš odkud jsi a ze všech sil se vynasnažíš dostat tam, odkud jsi přišel. Dávej si však dobrý pozor člověče, aby si to nakonec stihl!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š